Byl to pro mě šok, ale zároveň jsem se musela v duchu usmát. Je milé, že si někdo všimnul, co dělám, jak to dělám a dokonce mě takto ocenil. Moje první reakce bylo jasné NE. Přece nemůžu zanechat práce, kterou mám ráda a nechat kolegy na holičkách. A co rodina? A ani nevím, jestli bych to zvládla.

Mému adrenalinovému já to ale nedalo a začala jsem se poptávat, co vlastně znamená být senátorem. Setkala jsem se s panem senátorem Štětinou a zjistila, co tato práce obnáší. Ujistil mě, že bych práci senátora zvládla a také moje rodina tuto informaci přijala kladně. Děti konstatovaly, že to může být legrace, manžel říkal, že to žádná legrace nebude a já jsem začala být zvědavá. Ptala jsem se tedy dál, kolegů v práci, kamarádů a taky sebe. Reakce okolí byly kladné, ale já jsem stále více tápala. Ptala jsem se sama sebe: zvládnu tlak v době kampaně? Umím bojovat za oblast, která mi je blízká? Budu schopna čelit kritice, nezměním se a nezpychnu? Zatím mám aktivní zkušenosti s velkou politikou z  listopadu 1989 a nyní jen chodím volit, mám zkusit i to těžší – být volen? Sepsala všechna pro a proti a tento seznam rozhodl.

A já jsem se rozhodla kandidovat. Tak jako je nebezpečný a zároveň krásný let balónem, tak se já vydávám na let politikou. Jak bude dlouhý a úspěšný je velká neznámá. A to mě láká. Díky své profesi i životu v našem regionu vidím jako  stěžejní témata pro práci v Senátu situaci v oblasti sociálních služeb, dodržování a porušování lidských práv a téma kvality života obyvatel našeho regionu.