Nemocná debata, i o Kanadě a emigraci

V českém tisku se na počátku léta diskutuje dost žhavé téma. Je jím znovuzavedení vízové povinnosti pro české občany pro cesty do Kanady. Mezi mediálními spekulacemi, co za ním stojí, a portréty politiků a diplomatů obou stran, tu a tam prosvítá snaha posvítit si na téma jako na náš problém národní. Obávám se však, že při hledání důvodů zavedení víz jsme příliš zploštělí. Není to způsobeno pouze myšlenkovou zlenivělostí redaktorů. Veřejná debata u nás je totiž pravděpodobně nemocná. Od doby, kdy jí začali dominovat dnešní prezident a vysočinský důchodce, musí být vždy jen jedna pravda srozumitelná všem a jeden všemi obdivovaný vítěz. Když pominu, že za pimprlovým divadélkem, kterému se od té doby veřejná debata jen říká, a média jeho pravidla ráda přijala, se skrývaly a skrývají velmi složité procesy přerozdělování, kde veřejné se hladce splete se soukromým, musím konstatovat smutný fakt: ukázat komplexnost a souvislosti jevů je v dnešních médiích nemožné.

Veřejné debatě o Kanadě dnes dominuje jakýsi pan Krištof, bývalý a odvolaný ředitel kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity, který je v odborných kruzích znám jako člověk, který nezodpovědně své osobní názory a myšlenky prezentuje jako odborný postoj. Ten prohlašuje, že za emigraci může pomatení na straně Kanaďanů a snaha Romů vylepšit si svůj život na úkor tamního štědrého sociálního a multikulturu podporujícího systému. A ejhle, máme obraz pomatených a multikulturní cirkus obdivujících, zbohatlých Kanaďanů. A ten se hodí! V tomto kontextu velmi vítám komentář redaktora Čermáka z Lidovek z 18. 7., který se snaží o vyvážený pohled na problematiku. Na druhé straně jsou zde potom Češi. Podle prezidenta nediskriminují, podle vlády se dostatečně starají o sociálně vyloučené. Navíc prý dokážeme velmi tvrdě (viz komentář Tomáše Němečka v Hospodářských novinách z 8. 7.) potlačovat neonácky. Ano, zvláště pak tvrdý postup v případě loňského pogromu v Janově, kde jediným odsouzeným bude s největší pravděpodobností romský aktivista, je následováníhodný! Nicméně media nejsou tím, kdo odchody zavinil. Kdo za hrozivou vlnou (v roce 1997 Kanada zavedla víza za zhruba poloviční počet žadatelů) utečenců stojí?

Začněme od hlavy, jak se dle známého rčení vyplatí. Jak jsou na tom při odhalování složitých skutečností a stavu věcí veřejných čeští ústavní činitelé? Bývalý místopředseda vlády a senátor Jiří Čunek možná jako jeden z prvních v této zemi hledal ve svém městě řešení soužití romské minority a takzvané majority. Jako správný politik ale zároveň věděl, že bez veřejné podpory se přeci ničeho nedosáhne. Využil své „dlouholeté zkušenosti s opálenými lidmi“ a kaši populismu a stereotypů předkládal veřejnosti tak vytrvale, až se dostal na televizní obrazovky. Další vývoj jeho kariéry známe, včetně jeho ústupu do pološera. A že jeho řešení není k ničemu? Koho to po třech letech zajímá?

Jeho souputnice, také senátorka a starostka Liana Janáčková, která mimo svá prohlášení, že nepřizpůsobivé je třeba oplotit elektrickým plotem a že i když budou emigrovat, domnoží se, je známa také tím, jak zaťala sekyru do zad svému kolegovi v městské radě a starostovi a dostala se na jeho místo. Janáčková je zjevně vzdělanější, nebo kultivovanější než Čunek, trajektorie její kariéry není tak prudká, nyní se hřeje na výsluní mediální přízně, protože podporuje snahu měst po konečném vyřešení problematiky neplatičů a těch, kteří obtěžují „slušné“. V čele tohoto hnutí stojí známá bojovnice proti dlužníkům, primátorka Chomutova Ivana Řápková. Ta je v posledních dnech známa také jako bojovnice proti hlučným squatterům. To asi aby zakryla rozhodnutí ústeckého krajského soudu, které jednoznačně kvalifikuje postup jejího magistrátu při tzv. exekucích neplatičů za protiprávní.

Xenofobie plnou rétoriku starostů a senátorky Janáčkové nevymysleli géniové PR nového milénia, ale milovníkům pořádku ve Výmarské republice ji nabídli „Vůdce a jeho muži“, jak zní název knihy o mozkovém trustu v čele NSDAP. A na této hnědé vlně se svezli také regulérní, karierní neonacisté, najednou je přijatelné pojmenovávat problém rasistickými výrazy, najednou jsou i tito exoti z kruhů kolen zakázaného Národního odporu regulérními debatéry v televizi, kde vyhodnocují polistopadový vývoj jako krach a naši společnost jako tu, která nedokáže ochránit – „všechny slušné lidi“ proti cikánům a cizákům.

A co česká společnost? Nebudu nikomu sahat do svědomí, nebudu ani spekulovat o myšlení úředníků, učitelů a široké veřejnosti „o Romech“. Zaměřme se ale na ty, kdo odcházeli. Tedy na samotné Romy.

Je smutným faktem, že mohou v  Kanadě azylovým úředníkům dokazovat celou řadu jevů, které hraničí s korektností, ale také se zákonností, s nimiž se v životě setkali. Jedná se o rasistické nadávky na veřejnosti, na které policie reagovala pasivitou, maximálně „monitoringem“. Mimo útoky na rasovou integritu, zažívají ale i násilí fysické, opět povětšinou nepotrestané, nebo potrestané směšně. Ptám se, kde mají všichni tito lidé brát jistotu, že také oni a jejich děti nebudou dříve nebo později cílem násilí? Z prohlášení politiků nebo policejního prezidenta? Ano, vážení, jako většinová veřejnost má své stereotypní názory „na Romy“ z veřejně sdílené zkušenosti, stereotypy mají také Romové, třeba o (ne)činnosti bezpečnostních a pořádkových sil.

Vedle otevřeného násilí a nepřátelství se však Rom odmalička setkává s diskriminací nepřímou. Jedná se zejména o segregovaný přístup ke vzdělávání. Kritizovaný a odsuzovaný mezinárodním společenstvím, ale přístup obhajovaný lobbyistickou skupinou „speciálních pedagogů“ na MŠMT, potažmo řadou českých učitelů. Z nedostatečného vzdělání a nízké gramotnosti plyne, že Romové jsou v současnosti nejvíce postiženi propouštěním. Dlouhodobě na dávkách a v zadlužení tak uvízly tisíce lidí, o nichž by si nikdo netroufl říci, že jsou „nemakačenkové“ či nepřizpůsobiví. Jsou to bývalí havíři, dělníci hutí a dolů, lesní dělníci, zaměstnanci drah či technických služeb měst. Tito lidé v devadesátých ztratili práci a šanci splácet své půjčky. A přispěchala jim na pomoc – neviditelná ruka trhu. Rychlá půjčka přeci vše řeší. Proto zde máme nyní armádu bývalých dělníků, kteří jsou nezaměstnatelní, protože se topí v dluzích. Stereotyp, že Rom nepracuje, neplatí, jak uznává i pan Krištof. Až na pár výjimek každý romský muž obstarává v rámci možností své rodině obživu, jen mimo legální trh práce.

Faktorem odchodů je v těchto dnech obyčejná každodenní pozornost, tlak médií na Romy. Ta je také diskriminační, a tak se balí, prodávají domy a byty a odlétají do země, která jim nabídne rovnou startovní čáru a jejich dětem dá vzdělání. A pocit, že se za svůj původ nemusejí stydět.

A to je klíč ke všemu. Řešením krize v soužití Romů a „bílé většiny“ by asi byl jen komplex opatření, kterému se říká dobrá a zdravá terénní práce, asistence potřebným a sociální politika. Patří k němu také mediální prezentace pozitivního soužití a příkladů úspěšných Romů, například v reklamě nebo v mainstreamových seriálech. Takové řešení ale nepřináší rychlé politické body. Právě po nich je však dnes, v době „permanentní předvolební kampaně“, hlad. Proto se problematika zužuje na řádění mladíků s pravicí patologicky vztyčenou šikmo k nebi. A že pronásledování kohokoliv a zatýkání muzikantů také není hledaným řešením? V televizi a na titulních stranách novin bude zaručeně.

Zakončit celý příspěvek by se slušelo optimisticky. Hledá se politik, důvěryhodná autorita, o níž víme, že vedle čistého štítu má sílu říci bolestivou pravdu naplno. Zákony a celý „systém správy“ jsou totiž nastaveny v podstatě správně, chybějí v něm jen lidé, kteří je budou umět naplno využít pro dobrou vládu a pro veřejné blaho a nikoliv jako výtah k ještě větší moci, ještě většímu vlivu a možnosti ochránit své známé za příslib trvalé (finanční) podpory. Starostové se občas ptají, co tedy mají s rostoucími problémy činit. V té chvíli mě napadá, že do politiky by měli jít lidé, kteří řešení buď znají, nebo si nechají poradit. Ale ne PR experty. Věřím, že takový politik se nejen hledá, ale že jich v této zemi žijí stovky a tisíce, některým je sice třeba jen pět let, ale dočkáme se jich.