Problematika vylučování skupin obyvatel se u nás začala vážněji řešit až ve druhé polovině devadesátých let minulého století. Před tím ji „řešila“ státní politika zaměstnanosti vycházející z ústavního práva na práci, které bylo interpretováno zákony (mimo jiné i trestním právem) jako pracovní povinnost. Po roce 1989 řešila vládnoucí elita jiné problémy a Klausovo vedení dlouho tvrdilo, že otevřený problém menšin a možnost jejich úpadku a vyloučení ze společnosti neexistuje. Problémy jednotlivců tak měly řešit existující zákony a instituce. Následkem je situace pojmenovaná diskutujícími v pořadu Otázky V. Moravce ze dne 29. 10.: většinová společnost si neuvědomuje, že problém menšin je významným problémem společnosti jako celku, že jako obyvatel určitého města či obce musím bedlivě sledovat, zda vedení obce problém mapuje, hledá ve spolupráci s příslušníky problematické menšiny a odborníky dlouhodobá řešení a nebo zda problém odsouvá – a někdy doslova – ze zorného pole občanů.

Pocházím z menšího města na severu Čech, z Krásné Lípy, centra Českého Švýcarska. Před několika lety radnice sousední obce (mimochodem „Obce roku 1998“ vyhlášené Spolkem pro obnovu venkova) zakoupila v naší obci činžovní dům a nastěhovala do něho své chronické neplatiče. Pocity jesenických starostů tehdy zažíval náš pan starosta, Mgr. Milan Sudek. A jaké se mu v tu dobu nabízely možnosti? Mohl pohnat dotčenou obec před správní soud, mohl na konkrétní radní podat trestní oznámení a sousedé, jak je u nás zvykem nazývat se mezi spoluobčany, by ho jistě poplácali po ramenou. Mohl jen sepnout ruce a jít cestou alibistického přehlížení. Jeho reakce ale byla na tu dobu poměrně neotřelá a dle mého velmi citlivá. S Romy, novými sousedy, započal hovořit. O životě, o obci a o problémech. Našel u nich slyšení a dnes jejich potomstvo dochází do školy a přes svérázný životní styl a jiný rytmus prožívání běžných denních radostí tito lidé s dlouhodobě tam žijícími bezvadně splynuli.

Má-li vedení obce dost silné postavení a má-li svou vizi, má-li také trocha humanity v sobě, jistě nedopustí ani to, aby obyvatelé upadali hromadně do nesnází, jaké známe ze severu Čech, kde díky dlouhodobé absenci politiky integrace vznikla například kultura romské úžery (systém půjček na vysoké úroky s následným velmi důsledným vymáháním, který je roven zotročování, proti kterému ve své době vystupoval Solón) a jejich vlastí finanční samosprávy, která vede k zneužívání dávek soc. péče ještě daleko závažnějšímu, než že někdo dlouhodobě neplatí nájemné, protože dávky spotřebuje na jiné své životní výdaje.
    
Obec má přeci – a Kateřina Jacques to ve zmíněném pořadu jasně pojmenovala – dnes již řadu zákonných správních mechanismů jak v práci s minoritami postupovat. Starosta však nesmí podlehnout sebeklamu, že veřejné mínění je vždy nejlepším rádcem. Tak zákonnou instancí v případě neplnění občanských a rodinných závazků (placení poplatků za nájem a plnění; školní docházka dětí bez absencí; dodržování pravidel komunitního soužití atd.) je dnes státní správa v oblasti sociální péče. Starosta města jako je Vsetín má velmi značnou moc ovlivňovat činnost těchto orgánů. Stejně silným partnerem je podle mého pro Policii České republiky. Větší město má také možnost nabídnout svým občanům velkou podporu co se týče umístění na pracovním trhu, to však vyžaduje informace a přípravu administrativní kapacity na řízení takového komplexního komunitního plánu (implementovaného ve škole,  zařízeních pro mládež, při službách města, prostřednictvím nabídek veřejně prospěšné práce či rekvalifikací financovaného z prostředků ESF), který by konkrétní pomoc dlouhodobě nezaměstnaným, ale také jejich rodinám, zejména potomkům poskytoval. Ale opět, chce to pouze silnou vůli a rozhled a orientaci ve složitých záležitostech sociálních.

Na závěr musí vypsat tři výrazné apely, které mi z příspěvku vyplývají: Jednak musí mít města chuť řešit problémy dlouhodobě, integrovat okrajové skupiny a postupovat při tom dle stávajících právních úprav, ale též jako lidé. Starostové se také musejí naučit komunikovat s občany velmi účinně, případně zřizovat pro ně kontaktní osoby. Musejí se též naučit využívat stávajících agentur – „pověřit“ policii a státní správu důsledným výkonem jejich pravomocí; jinak žádat změny, včetně těch personálních. Zatřetí je též nutné z pozice státu a krajů tlačit na vznik takových místních programů – a to nikoliv přímým tlakem na obce, ale všestrannou podporou, poukazováním na dobré příklady a také co možná největším snížením administrativních nároků řizení sociálních projektů vůči koncovým uživatelům dotační podpory – městům, školám, nízkoprahovým centrům pro mládež či komunitním centrům ale třeba také místním podnikatelům.

Nikdo se již nyní doufám nedomnívá, že otázka integrace a vylučování má řešení jednoduché, nebo že žádná taková není na místě. Nyní bychom jako společnost měli zaměřit svou pozornost na sociální oblast a podle orientace politiků v ní rozhodnout, kdo bude naše problémy dlouhodobě řešit, kdo umí, kdo na to má!