Čtvrtek byl dnem velkého úklidu. Čistily se lesy i potoky, sázely se stromy, konaly se přednášky o přírodě a jejích obyvatelích, pořádaly se spanilé cyklo jízdy. Na 121 akcí proběhlo napříč republikou v rámci oslav Dne Země.

Poprvé byl připomenut před 40 lety v USA. U nás jej vnímáme od roku 1990. A poněvadž se k němu hlásí již 175 států, bývá označován za největší sekulární svátek na světě. Bohužel jsem si ale nevšiml, že by kromě zelených zahrnuly Den Země do svých předvolebních kampaní české politické strany. Jistě, naše planeta nevolí, nevolí ani ryby na Labi, které se chystáme ošperkovat novými jezy, nevolí ani ptáci na hnízdištích, jimiž chceme táhnout silnice. Zato hlasují lidé, kteří touží po práci a pohodlí.

Než investovat do moderního průmyslu a zelených technologií, jak to činí už i v sousedním Německu, je snazší zajišťovat pracovní místa v postkomunistickém hospodářském skanzenu, v monstrózních betonových, či těžebních projektech. Než využívat regionálních produktů, rozvíjet železniční síť a kamiony překládat na koleje, je snazší zběsile stavět dálnice a převážet po nich jogurty z jednoho kouta Evropy do druhého.

Stará pravda praví, že peníze vydělávají peníze. Ale co vydělává taková příroda? I když vlastně i na ní lze něco trhnout. Stačí, abychom Prahu a další kouzelná sídla obklopili sterilními golfovými hřišti.

Jsme na štíru s kvalitou ovzduší, odpadovým hospodářstvím, recyklováním, o tendenci nasazovat náhubek občanským sdružením hájícím enviromentální zájmy ani nemluvě. Václav Klaus na počátku roku bojovníkům s klimatickými změnami a předpotopními energetickými koncepcemi vzkázal, že příští generace si určitě nějak poradí. Prezidentovi jeho optimismus závidím a už vůbec nerozumím logice, my si ze života uděláme jeden obrovský mejdan a naši potomci ať se pak starají. Přitom nejde jen o děti, jde také o dědictví po předcích.

V Ústí nad Labem dnes při oslavách zatančil soubor jiřetínských seniorek Duhová víla. Škoda, že nezatrsaly včera před cynickými partajními lídry v ústecké televizní předvolební debatě. Mohly též zavzpomínat na vesnice srovnané se zemí a na žloutnoucí sliby, jak se bude krajina zničená těžbou měnit před očima k lepšímu. Obávám se, že příroda již dávno není jedinou obětí. S budovatelským nadšením se sami vůči sobě začínáme chovat jako kanibalové.